Plemena koní H

1. dubna 2010 v 18:10 | Zuzana Votočková |  Plemena koní
HAFLING

Jméno dostal tento pohledný a všestranný pracovní koník podle vesnice Hafflingen v Ötztalských Alpách v Tyrolsku. Původně byl chován také kolem dnes italského města Merana a Bolzana, avšak po 1. svět. válce se přestěhovalo hlavní středisko chovu do rakouských Tyrol. Na italské straně se nyní chová větší a těžší typ, vycházející z původních haflingů- Aveliňský kůň. Všichni dnešní haflingové pocházejí z polokrevného araba jménem El Bedavi XXII- který byl chován v Rakousku.
V průběhu staletí křížení v rámci rodu dalo vzniknout ponymu velmi výrazného typu: malé, ale silné postavy, vždy ryze zbarvenému, odolnému a jistému v kroku, jak se sluší na horského ponyho, s výraznými chody arabských předků.
Se svou poddajnou povahou představuje vynikajícího všestranného jezdeckého koně, vhodného i pro zápřež. Před nástupem mechanizace byl vyhledávaným koněm do zemědělství a jako soumar. Dnes se řada haflingů používá na turistické ježdění. Plemeno se vyváží do mnoha zemí a je zvláště oblíbené v Německu a Švýcarsku. Je známé svou dlouholetostí.
Hafling je ochotný a velmi učenlivý, vzhledem k silnému přílivu entální krve je však temperamentní a špatným zacházením či drilováním se jeho dobrý charakter snadno zkazí.
Popis plemene
Výška: kolem 142 cm
Zbarvení: Ryzáci se světlou hřívou a ocasem
Stavba těla: Inteligentně vyhlížející hlava s velkýma očima, malýma ušima a mírně konkávním profilem; šikmé plece; silné hluboké tělo s dlouhým hřbetem a svalnatými bedry; silná záď; silné končetiny a vynikající kopyta.

Zajímavost

Čistokrevní haflingové rakouského chovu bývají označeni výžehem s písmenem H ve středu květu alpské protěže.



Hucul

Huculský kůň se řadí mezi primitivní plemena koní, která nejsou příliš vhodná pro sportovní využití. Rozhodně se o huculovi nedá říci, že je krásný a elegantní, ale v každém případě je spolehlivý, skromný, obratný, vytrvalý a vyniká klidným temperamentem. Bezpečně s vámi bude kráčet po neschůdných horských cestách. Pokud se rozhodnete pro hucula, stane se Vám kamarádem na celý život a jistě tak přehlédnete i jeho hrubší hlavu nebo kravský postoj...

Zjistit původ hucula není jednoduchou záležitostí a názory odborníků se různí. Někteří autoři soudí, že hucul patří k čistokrevným potomkům nordických ponyů, kteří se výborně adaptovali v horských podmínkách Karpat, a v nejvyšších polohách se uchoval bez příměsi cizí krve. Někteří hippologové se domnívají, že hucul je vlastně zakrnělý a zdegenerovaný arabský kůň, přizpůsobený horským podmínkám anebo nejjižnější větev severního (nordického) koně, který se přizpůsobil karpatským klimatickým a půdním podmínkám.
V podstatě je sporné zda hucul patří k plemenům stepního koně, nebo koně severního. Některé typy zdánlivě potvrzují, že jde o potomka nejzápadnější větve tarpana, exteriérové charakteristiky naopak naznačují, že vliv severských koní byl rovněž významný. Není vyloučena ani možnost částečného míšení obou plemenných skupin. Tarpaních znaků je zdánlivě více a proto je toto plemeno řazeno do skupiny koní orientálních, podskupina tarpanovitých koní.

Centrum chovu se klade do oblasti Poloninských Karpat a Muramurese. Ovšem vystopovat původní obyvatelstvo je poněkud problematické. Byli to patrně Kostobokové náležející k Dákům a snad i část Burů a Velkých Dáků. Zhruba ve 4.století před naším letopočtem pronikli daleko na východ též Keltové na svých nízkých konících a pravděpodobně ovlivnili typ zvířat zde chovaných. Zajímavé je období vlády římských císařů Domitia a Traina, kteří válčili s Dáky (definitivně je porazili okolo roku 105 našeho letopočtu). Z tohoto období pochází písemné zmínky o neobyčejně obratných dáckých koních, kteří se uplatnili zejména v horském terénu. Také na výjevech tehdejšího života Dáků nacházíme drobného méně ušlechtilého koníka. Římské legie však nedorazily až do Poloninských Karpat a tak se zde dále vyvíjel malý kůň až do příchodu Slovanů v šestém století. Těmi byli Huculové (rumunsky zbojník), karpatští pastevci rumunsko - rusínského původu po kterých nese hucul své jméno.
Zpočátku chovali jen původní primitivní plemeno různých místních rázů, odvozených od horského tarpana karpatského, ale postupem času chtěli mít koně hezčího a mohutnějšího. Nejprve se pokoušeli přikřížit jiné primitivní plemeno - polské moldavské a ukrajinské koniky, ale křížení nepřineslo očekávané výsledky. Později se pokoušeli o kombinaci s arabem, lipicánem a anglickým plnokrevníkem, avšak ani to nebylo úspěšné. Křížení s arabem sice zlepšilo exteriérové vlastnosti, ale ne mohutnost. Obrat nastal až v 18. století, kdy s německými přistěhovalci přišli i norici. Norik jako autochtonní plemeno Alp se v Karpatech rychle adaptoval. Po použití noriků na místní arabizovanou populaci dosáhli chovatelé žádaného cíle, arab vnesl pohledný exteriér a norik potřebnou mohutnost. Kombinace tarpan - arab - norik vytvořila podklad pro vznik dnešního hucula. Zásluhou soustavného selekčního výběru a tvrdého odchovu se v genofondu ustálil a upevnil žádoucí vzhled i charakteristické vlastnosti, které se nakonec staly dědičné. Hucul zůstal zaoblenější a mohutnější, než jeho vývojově příbuzní - konici, kteří jsou jemnější, kostnatější, užší, s delším rámcem.

V této době byl hucul chovaný ve čtyřech typech:
• typ tarpana, nejpodobnější horskému tarpanovi karpatskému, který byl nejprimitivnější
• typ konika, který byl nejjemnější
• typ araba, nejvíce korektní
• typ norika, nejmohutnější

Nepoužívá se už typ kertačí (Przewalského hucul), protože mongolští koně Hunů (rok 400), Avarů (rok 550) a Tatarů (rok 1241) se na vyšlechtění hucula nepodíleli, pouze přes Karpaty přešli. Ale i kdyby v Karpatech někteří zůstali, rychle by zemřeli na dýchavičnost kvůli studenému a vlhkému počasí, stejně jako prví arabští koně Turků, dokud se neaklimatizovali.

V roce 1850 si v bukovinském zemském chovu všiml harmonického horského koníka plk. Martin von Herrman, velitel Státního hřebčince v Radovci. A vzhledem k tomu, že rakousko - uherská armáda potřebovala soumary byl v roce 1856 založen samostatný huculský hřebčín Lučina, ležící 110 km západně od Radovce v typickém horském prostředí. Základ chovu tvořilo 10 klisen a 2 hřebci ze zemského chovu, všichni neznámého původu. Huculský hřebčín Lučina byl v roce 1872 zrušen, ale roku 1877 znovu obnoven. Nový plemenný materiál tvořilo 10 kobyl místního bukovinského rázu a 14 pepiniérů, zakladatelů známých kmenů a linií.
Koně v hřebčíně Lučina tam byli chováni tak, aby zůstali skromní, tvrdí, nenároční a snášeli skromné krmení a drsné klima. Proto byla stáda huculů celoročně na pastvinách pod širým nebem, pouze za studeného, větrného a deštivého počasí se zaháněli do lesa. Na podzim, když byly noční mrazy zapalovali ošetřovatelé na pastvinách ohně, aby se koně mohli ohřát a ráno je opět vyháněli na pastvu. Přes zimu byli ustájeni v otevřených volných stájích a přikrmovali se senem. Oves dostávali pouze plemeníci. Březí kobyly se hřebily bez pomoci na pastvinách.

Hucul je dlouhověký kůň tvrdé tělesné konstituce s dobře vyjádřeným typem. Tělesný rámec má delší linie, postoj je korektní, chody pravidelné. Hucul patří mezi pozdní plemena, dospívá v 5 - 6 letech, plně výkonný zůstává až do 25 let často se dožívá 30 let i více. Kohoutková výška se pohybuje u klisen mezi 134 - 142 cm a u hřebců mezi 136 - 144 cm, obvod hrudi je u klisen 160 - 180 cm a u hřřebců 165 - 185 cm a obvod holeně u klisen 17,5 - 19,5 cm a u hřebců 18,2 - 20,2 cm.
Tělesná stabva hucula je souladná, tělo dobře a pevně stavěné. Hlava je masivnější a suchá, kratší v obličejové části. Žuchvy jsou mohutné. Krk je silný, svalnatý, středně nasazený, často spíše klenutý. Kohoutek je většinou méně výrazný, hřbet pevný, bedra krátká a dobře vázaná. Záď je široká, svalnatá, středně skloněná, často kratší. Typický je široký a hluboký hrudník. Končetiny jsou suché s výraznými klouby a kratší přední holení. Kopyta pravidelná s dobrou a velmi tvrdou kopytní rohovinou. Postoj je vpředu pravidelný, vzadu někdy mírně šavlovitý a sblížený ve hleznech.
Chody jsou kratší a pravidelné, v terénu se hucul pohybuje velmi jistě a obratně. Nejčastější zbarvení je hnědák nebo plavák všech odstínů, méně ryzák a vraník, typický je výrazný úhoří pruh, často se vyskytuje zebrování bérce a předloktí a někdy oslí kříž. Bílé znaky jsou nežádoucí. Srst je delší, hrubší a hustá, dobře přizpůsobivá nepřízni počasí. Na kořeni ocasu se někdy vyskytuje štětka z krátkých žíní, ohon splývá až k zemi. Hucul má pevné zdraví a je velmi plodný, natalita je vysoká a porody zpravidla bez komplikací. Vývoj hříbat bývá pravidelný a bezproblémový.

Hucul je skromný, vytrvalý s dobrými charakterovými vlastnostmi, psychicky vyrovnaný a s klidným temperamentem. Je konstitučně tvrdý, dobře krmitelný a jako primitivní plemeno si uchovává přirozené instinkty po předcích. Při dobrém zacházení je učenlivý, pracovitý a vytrvalý. Vzhledem ke svým tělesným rozměrům je velmi výkonný při práci, zejména v terénu, kde je jistý a obratný. Velká odolnost a konstituční tvrdost se projevuje zejména při nepříznivých životních podmínkách. Nevadí mu nízké teploty, je však citlivý na nedostatek čerstvého vzduchu ve stáji.

V hřebčíne Lučina byli koně cvičeni na nošení beden s municí a dalších vojenských zařízení po nejneschůdnějších terénech. Jejich kvality se prokázaly až v první světové válce, kdy tito houževnatí a výkonní koně podávali výborné výkony nejen jako soumaři, ale i tahouni a koně jezdečtí, tedy v úlohách pro které nebyli cvičeni. Je ovšem pravda, že Huculové své koně používali k jízdě stejně jako k polním pracem, nebo nošení břemen, hucul byl tedy původně všestranným koněm, což je v horských podmínkách nejlepší a nejvýhodnější možnost. Hucul je nepřekonatelný ve zdolávání strmých horských svahů a poradí si s každou překážkou, či nástrahou na cestě. Je přímo mistrem v brodění dravými horskými toky s kamenitým dnem, a dokonce i po nezpevněné suti se pohybuje obezřetně a lehce jako koza. V těžkém terénu se vyrovná i osvědčeným mulám.
Chov hucula u nás navazuje přímo na chov v hřebčíně Lučina. Šlechtitelská základna chovu byla založena roku 1922 , kdy Ministerstvo zemědělství převzalo československou část huculského stáda a přechodně ji umístilo v hřebčíně Topolčianky. Stádo mělo 33 koní z toho dva kmenové hřebce Hroby I a Goral I, 15 plemenných kobyl a 16 hříbat. V roce 1923 bylo stádo přesunuto do hřebčína Turja Remety, při kterém byl v roce 1928 vybudován huculský hřebčín Močárky. Umístění stáda však nebylo trvalé a mezi hřebčíny se dělaly přesuny. V roce 1926 byla část stáda převezena do Topolčianek, zde byl roku 1936 chov hucula zrušen a stádo se mimo ročníku hřebečků stěhovalo zpět do Turja Remet. Topolčianky nezůstaly bez huculů dlouho, již v roce 1939 tu bylo znovu vybudované huculské stádo (2 kmenoví hřebci a 10 plemenných kobyl). Protože byl malý početní stav plemenného materiálu, chovaného pouze ve dvou liniích byl roku 1925 nakoupen na východním Slovensku hřebec Gurgul.

Střediskem chovu nejlepších huculů v beskydských Karpatech byla oblast v okolí Sniny. Hřebec Gurgul pocházel z obce Pichné severně od Sniny , narodil se roku 1924 a byl typickým tarpaním huculem. Jeho otcem byl s největší pravděpodobností vynikající hřebec 452 Goral - 11, který působil na připouštěcí stanici v Snině.
Gurgul působil jako pepiniér v Topolčiankách šest let a velmi se osvědčil, také přispěl k rozšíření krevní základny plemene a založil kmen Gurgul, který se chová dodnes. V této době přichází požadavek od chovatelů a armády na zmohutnění hucula. V Topolčiankách se pokoušeli křížit lipicána s huculem, ale nepřineslo to žádané výsledky, stejně jako pokus v Turjach Remety o křížení s haflingem.
Za účelem křížení byla roku 1949 ve Zlobinách zřízena stanice horského koně. Bylo zde soustředěno 50 kobyl v huculském typu a v roce 1954 přibylo dalších 24 kobyl nakoupených na východním Slovensku. Mimo huculských hřebců zde působili také fjordští hřebci Hron a Birlad. Při probírkovém systému těžby dřeva, se u státních lesů zvyšovala potřeba tažných koní, a proto Státní lesy zřídili roku 1950 hřebčín na Muráni. Tam bylo během dvou let nakoupeno 100 plemenných kobyl v huculském typu. Zpočátku se praktikovala čistokrevná plemenitba, později se pro získání mohutnějších kříženců přešlo k zušlechťovacímu křížení za použití fjordských a haflingských hřebců. Ale koně chovaní na Muráni svojí mohutností nedostačovali pro práci v lese, a proto se v plemenitbě začali využívat chladnokrevní hřebci v typu norika. Postupně hucul z muráňského chovu vymizel a nahradil ho norik.
Přes vynikající výsledky hřebčín Lučina po rozpadu Rakouska - Uherska zaniká a protože ležel na území o které se dělilo Polsko, Rumunsko a Československo, zdědila každá země část chovného stáda. Naše část stáda byla převezena do nového hřebčína v Turjanských Remetách, hřebčín leží v karpatských poloninách, jedná se tedy o drsnější prostředí na které byli huculové zvyklí. Nad údolím říčky Turji se zvedají poloniny do výše 1000 m. n. m., Runa je vysoká 1481 m. n. m. a Boršava 1679 m. n. m. Zde byli huculové chováni a takové prostředí jim vyhovovalo.

Ale již roku 1922 se naše stádo (15 kobyl, 2 hřebci a 16 hříbat) stěhovalo do Státního hřebčína Topolčianky, kde je šlechtitelský chov dodnes, přestože pro hucula jsou zde až příliš dobré podmínky. V takovém prostředí koně rychle ztrácejí svůj původní typ. Huculové z Topolčianek získali sice ušlechtilejší vzhled a větší mohutnost, ale ztratili svoji původní skromnost a obratnost. Toto období je charakterizováno snahou o získání koně mohutného, silného a skromného, což jsou poněkud protichůdné požadavky, proto se křížila nejrůznější plemena. Hucul se v Topolčiankách křížil s lipicánem, který se osvědčil v nižších polohách, výsledek byl však neuspokojivý. Z Lučiny jsme získali hlavně kmeny Goral a Hroby a v Topolčiankách vyšlechtili slovenský kmen Gurgul, vynikající mohutností.

V roce 1950 se stádo znovu stěhovalo do nově založeného hřebčína na Veľké Lúce pod Muráněm, v tehdejší CHKO Muránská planina. Hřebčín a okolní pastviny leží v nadmořské výšce kolem 800 metrů n. m., přímo pod zříceninou Muráně na rozlehlé planině obklopené lesem a od údolí potoka i obce Muráně oddělená strmým lesnatým svahem. Vznikla tak zajímavá enkláva s poměrně drsným podnebím a skromnou, ale druhově velmi pestrou pastvou ovlivněnou vápencovým podkladem.
Snahou v pokračujícím šlechtění bylo rozšíření úzké krevní základny. Muráňský hřebčín měl vychovávat koně pro těžkou práci v horách. Po rozšíření krevní základny, začalo opět křížení hucula tentokrát s koňmi norickými, fjordskými a s haflingy. V této době byl importován hřebec Oušor z Rumunska (tento kmen existuje dodnes). Výsledkem byli koně mohutnější s dobrými vlastnostmi huculů, jako pružná a pevná kopyta, skromnost, otužilost a ovladatelnost. Přesto se pro tyto křížence nenašlo využití. Pro stahování dřeva je potřeba nejen kůň obratný, ale i dostatečně těžký, který uplatňuje mimo aktivní síly i pasivně svou velkou hmotnost. V extrémních terénech, kde by hucul uplatnil svoji menší hmotnost a obratnost, se počítalo s využitím netypické lesnické mechanizace jako např. lanovky. Navíc těžba v těchto oblastech je velmi náročná a také nízká, většina lesů patřila mezi lesy ochranné, kde se s větší těžbou vůbec nepočítalo. Hucul náhle ztratil svůj význam a proto bylo rozhodnuto, že se jeho chov zlikviduje.

Jednotliví koně, nebo skupiny tak byli rozesláni do jiných hřebčínů, zde sloužili většinou k pomocným pracem a k výcviku mladých jezdců. Zdálo se, že hucula čeká stejný osud jako jiná méně produktivní plemena domácích zvířat. V lepším případě by skončil v zoologických zahradách, nebo v zemědělských podnicích zaměřených na historii chovu, v horším případě by hucul zmizel ze světa navždy.
V 70. letech se zvedla vlna zájmu o veškeré přírodní hodnoty a spolu s ochranou volně žijících zvířat se začala chránit i původní primitivnější plemena. Ta se tak stala kulturní památkou a zajímavostí. Věnuje se jim péče po stránce chovatelské i etologické, protože jde nejen o svědky (a důkazy) chovatelské historie našich předků, ale též jsou nositeli neobyčejných vlastností a v zájmu udržení pestrého genofondu Země bychom neměli likvidovat, co bylo již jednou vytvořeno. V roce 1971 zbylo v tehdejší ČSSR pouze 26 klisen schopných reprodukce, zbytek huculů byl příliš starý. Ale v Polsku, Rumunsku, Ukrajině a částečně i Maďarsku se v malé míře choval hucul v čistém chovu a tak bylo možno získat kvalitní chovné hřebce. Začátky byly přesto těžké, záchrany hucula se ujali nadšenci a amatéři, kteří byli rádi, když koním zajistili stáje, krmení a ošetřování. V roce 1972 byl založen Hucul klub, začínal s jedním hřebcem a čtyřmi klisnami od soukromých chovatelů. Po mnohém stěhování se usídlili v Hubenově u Kralovic a v Praze 5 na Zmrzlíku zůstala připouštěcí stanice, o pět let později bylo na Hubenově vytvořeno padesátihlavé stádo.

V roce 1972 založil Tis - Svaz pro ochranu přírody a krajiny (nejstarší ekologická organizace v ČR) Hucul Club, aby zachránil zbytky huculského stáda z Muráně. V této době byl celosvětový počet jedinců plemene hucul 300 kusů. K záchranné akci se postupně připojilo Polsko, Rumunsko, Ukrajina, Maďarsko, Rakousko a po rozdělení Československa také Slovensko. Od roku 1976 byla pod odborným dohledem Prof. MUDr. K. Lewita DrSc. zahájena hipoterapie, která se zde vyučuje dodnes. Dalším významným krokem bylo vyhlášení hucula chráněným genofondem FAO v roce 1979. V témže roce (1979) byl násilně zlikvidován Tis a Hucul Club se s obtížemi zachránil pod záminkou jezdecké turistiky v TJ Aster. Česká republika v roce 1993 uznala plemeno hucul jako genovou rezervu koní v ČR. Hucul Club využívá koně také při jezdecké turistice, tábornictví a ekologické výchově. Tyto činnosti pro něž se hucul mimořádně hodí díky své pevné nervové soustavě, inteligenci, tělesné zdatnosti a důvěře k člověku, pomáhají chovné stádo zaměstnat a také přispívají k úhradě chovatelských nákladů, které jsou v České republice ponechány na bedrech dobrovolníků.
Hucul Club nebyl jediný, kdo se snažil o záchranu hucula. V sedmdesátých letech byl založen chov v Košicích při Vysoké škole veterinární. Postupně nakoupili chovné klisny a hřebce. Tamnější předseda jezdeckého oddílu prosadil využití hucula jako jezdeckého koně pro děti. Ačkoli se hucul nemůže výkonností rovnat např. malému arabovi, má řadu vynikajících vlastností, které ho předurčují být dětským sportovním koněm. S tímto cílem se začaly pořádat závody ve spolupráci se Slovenskou televizí pod názvem Cena televizní LASTOVIČKY, pro koně do 147 cm kohoutkové výšky, a jezdce od 8 do 16 let. Za 15 let zvítězil hucul osmkrát, hucul s příměsí cizí krve pětkrát a malý sportovní kůň dvakrát. Od druhého ročníku, byla zařazena drezůra a koně překonávali překážky ve výšce základního parkuru velkých koní. Koncem osmdesátých let chov huculů převzala Zoologická zahrada Košice.

V roce 1979 byl založen další chov hucula a to hned pod třemi organizacemi. Materiální zabezpečení chovu, mzdy, údržbu, stroje a režijní náklady zaštítil Státní statek Vysoké nad Jizerou, v jeho vlastnictví byly také koně a budovy. Další byla základní organizace SSM při státním statku 01/11 a Český svaz ochránců přírody Hucul. Jako místo chovu byla zvolena Janova Hora u Vítkovic v Krkonoších. Během osmi let zde mladí lidé, převážně brigádníci přestavěli starou krkonošskou chalupu na stáj pro koně, kuchyň, seník, ubytovací prostory a postupně celou horskou chatu. Důvodem zřízení dalšího chovu nebyla jen záchrana hucula, ale také vypásání těžko přístupných pastvin a obnova přirozených květnatých luk Krkonoš, stejně jako vybudování dalšího centra pro zájmovou činnost mládeže. V roce 1987 byl chov huculů na Janově Hoře uznán jako rozmnožovací.
V roce 1995 u nás bylo evidováno 38 hřebců, 386 klisen a 354 hříbat, celkem tedy 778 koní označovaných jako hucul. Avšak jako skutečné příslušníky plemene (s podílem huculské krve nad 50%) bylo možno definovat pouze 37 hřebců, 164 klisen a 210 klisniček v odchovu nebo nezařazených. Za skutečné příslušníky plemene pak lze považovat pouze 410 koní.
Na území ČR bylo k roku 1998 chováno asi 380 klisen a 36 hřebců označovaných v ústřední evidenci jako plemeno hucul, avšak řada jedinců vykazuje velký podíl krve haflinga, fjordského koně a chladnokrevníků. Pro čistokrevnou plemenitbu je k dispozici snad 170 klisen a 17 hřebců, ale pravděpodobně ještě méně.



Hannoverský teplokrevník

Patří k nejstarším teplokrevným plemenům v Německu. Jeho chov vznikl v r. 1735v Celle nedaleko Hannoveru zásluhou hannoverského kurfiřta a druhého anglického krále z hannoverské dynastie, Jiřího II. V Celle se původně chovali slavné isabely, místní koně zušlechtění andalusany a araby, proslulí královští karosiéři. Později je nahradili windsorští bělouši a v Celle se začali užívat hřebci holštýnští, převážně vraníci, meklenburští a angličtí plnokrevníci a nakonec i koně trakénští. Tak vznikl dobrý jezdecký kůň hlavně pro armádu, ale také k lehčím pracím v zemědělství a k tahu. Po druhé světové válce však už o tyto služby nebyl zájem, a tak byl hannoverský kůň dále zušlechtěn anglickou krví. Stal se špičkovým jezdeckým koněm, oceňovaným zvlášť pro ochotu, učenlivost a skokové schopnosti. Uplatnil se v chovech po celé Evropě.

Hannoverský kůň-parkur Hannoverská klisna s hříbětem

Je to masivní vznosný kůň o výšce 165 až 175 cm. Obvod hrudi měří něco přes dva metry, obvod holeně přes 21 cm a hmotnost přesahuje 600 kg. Je to velmi úhledný kůň, i když je na některých jedincích patrné dědictví po tažných předcích. Hlava je někdy těžší, profil je rovný, oči výrazné, krk dlouhý a elegantní, kohoutek výrazný a hřeb silný. Typická je velmi svalnatá záď s nápadně plochým křížem a dost vysoko nasazeným ocasem. Nohy jsou silné, kostnaté, s dobrými, výraznými klouby. Chody má energické a pružné. Kopyta má pěkně utvářená, spěnky krátké a nízké, pružný hlezení kloub. Vyniká jako drezurní kůň a skokan. Dnes slouží hlavně jako jezdecký kůň, zejména ve skokových soutěžích, ale osvědčuje se dál v lehkém zemědělství a v tahu. Bývají to hlavně hnědáci a ryzáci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama